Po desetiletí byla varování o dehumanizujících účincích technologie odmítána jako luddistické hororové příběhy. Ale jak umělá inteligence postupuje a obrazovky dominují každodennímu životu, stále více myslitelů tvrdí, že samotná struktura lidstva je ohrožena. Paul Kingsnorth, romanopisec, aktivista a konvertita k východnímu pravoslaví, věří, že tato krize není jen environmentální nebo ekonomická, ale existenční. On a jeho rodina se uchýlili na irský venkov a hledali život mimo dosah toho, co nazývá „stroj“, systém, který tiše zasáhl téměř do všech aspektů moderního života.
Kingsnorthův ústup není odmítnutím pokroku, ale uznáním jeho limitů. Popisuje vědomý únik z „krysí rasy“, touhu vychovávat své děti mimo neúprosný koloběh konzumu a digitální závislosti. Po dobu 12 let se on a jeho žena učili doma, hospodařili a pokoušeli se žít částečně soběstačný život, přičemž upřednostňovali přírodu a praktické dovednosti před obrazovkami a umělým pohodlím.
Nejde o romantickou idealizaci, ale o praktickou reakci na to, co Kingsnorth považuje za hrozící duchovní a environmentální krizi. Tvrdí, že stroj není jen iPhone nebo internet, ale systém, který existuje po staletí, zrodil se v éře průmyslové revoluce, osvícenského racionalismu a neúnavné snahy o technologickou dominanci. Tento systém podle jeho názoru dal vzniknout zvláštnímu světonázoru, v němž se lidstvo snaží dobýt přírodu, zrušit smrt a vlastně si za pomoci techniky hrát na Boha.
Následky jsou podle něj zničující. Klimatické změny, masové vymírání a ničení kulturních a duchovních hodnot nejsou jen vedlejší efekty, ale nevyhnutelné důsledky systému řízeného neudržitelným růstem a popíráním přírodních hranic. Ekologické hnutí, navzdory dobrým úmyslům, do značné míry přijalo spíše technologická řešení než systémové změny, čímž zachovalo samotnou logiku, která krizi vyvolala.
Kingsnorthova konverze k východnímu pravoslaví dále vyostřila jeho kritiku. Domnívá se, že náboženský světonázor se svým přijetím božského řádu a lidských omezení nabízí nezbytnou protiváhu aroganci technologického utopismu. Tvrdí, že strach z ekologického kolapsu je méně relevantní, pokud člověk věří ve větší, transcendentní řád mimo lidskou kontrolu.
To není výzva ke slepé víře nebo odmítnutí pokroku, ale žádost o pokoru. Stroj, varuje Kingsnorth, není jen sadou nástrojů, ale způsobem, jak vidět svět – takový, který oceňuje efektivitu, kontrolu a neomezenou expanzi nad stabilitou, významem a vnitřní hodnotou přírodního světa. Otázkou není, zda nás technologie může zachránit, ale zda dokážeme odolat její totalizující logice, než pohltí to, co zbylo z našeho lidství.
Kingsnorthův ústup je v konečném důsledku ostrým varováním: stroj není jen vnější silou, ale svůdnou a zákeřnou ideologií, která vyžaduje neustálou ostražitost a ochotu vykročit mimo svou neúprosnou oběžnou dráhu. Na tom může záviset přežití lidstva i planety.
